Březen 2013

Špalek

25. března 2013 v 19:00 | Honza
Zpil se do němoty a nechal se unášet těžkostí hlavy směrem ke stolu. Ráno ho bolel krk, když se probudil s hlavou na stole, jak na špalku pod sekerou. Cítil se tak, jako by bylo těsně před seknutím a čekal a doufal, že se tak stane. Nic se nedělo a tak vstal, odešel na záchod, strčil si prst do krku a vysypal ze sebe, co mohl. Ozval se zvonek a jeho hlava se otřásala, jak při siréně. Šel ke dveřím a otevřel. Byla tam ta jeho milovaná, krásná, voňavá bohyně. Pozval ji dál a řekl ať je jako doma a pak utekl do koupelny, aby přetvořil svoji zrůdnost do lidské podoby. Když hleděl do zrcadla, probodl se očima a proklínal se za to včerejší pití. Vyčistil si ústa, pak si dal sprchu. Jakmile se vrátil ke své milované, usmíval se a měl lepší náladu. Jen na něj pohleděla a věděla, že je zase zpátky a toužila po něm.

Sprcha

20. března 2013 v 19:05 | Honza
V ložnici, Kateřina, zahalena do přikrývky, aby nebyla vidět její nahota, za kterou se i přes veškeré komplimenty styděla. Byla vyčerpaná. Sice se skvěle a dlouho vyspala, alespoň oproti jiným dnům a včerejší noc ji opravdu stála za to, ale byla šíleně, naprosto, vyčerpaná. Slyšela jak v koupelně teče voda a začala si představovat toho chlapa, co měla v posteli, co v té sprše dělá. Sprchuje se, samozřejmě, ale představovala si, jak se sám sebe dotýká, jak si sprchový gel masíruje do všech míst svého těla. Měla na sprchu chuť a tak vstala a šla ke koupelně. Otevřela dveře a on zrovna vypnul vodu. Ale né, chtěla ho překvapit. Zpanikařila! A tak vykvíkla: "Potřebuju na záchod." A on jen řekl "Tak běž."

Dokonalý

14. března 2013 v 19:00 | Honza
Její dokonalé poprvé, ji navždy odsoudilo k sexuální nespokojenosti. Nebolelo ji to, dokud nepoznala, jak to normálně chodí. Udeřilo ji to jako blesk a měla pocit, že do konce svých dní bude vždy v posteli nuda. Pořád vzpomínala na tu noc, kdy to bylo nejlepší. Proč? Proč ji nechal? Proč ji opustil? Myslela, že už nikdy nepotká muže, tak dokonalého a tak nádherného jako byl její první.
Proklínala jej v duchu, po všech mužích co měla. Byli přitažliví, hezcí, ale dřeva. Blbé zasrané dřeva.
Pak však potkala dalšího, zcela dokonalého, boha. A toho se držela, už nechtěla zažít to, co ji muselo provázet tolik let. Už ho nenechala utéct, byla tou dokonalou, bohyní.

Nesprintuj, ona by to nepochopila!

8. března 2013 v 19:00 | Honza
Zdá se, že světlo zhaslo moc brzo, záleželo jenom na tom, jen na ni. Ale pak jsem pochopil, že tma předchází světlo další a tak jsem vyhlížel a vyhlížel. Měl jsem trpělivost a doufal jsem, že jen když budu v přítmí stát a pozorovat, že když neudělám žádnou akci, nic nepokazím a ono se to samo stane. Jak jsem se mýlil. V přítmí mě nikdo nevidí přece a musel jsem začít něco dělat. Nejdřív jsem vyzkoušel chůzi, krok po kroku, jako bych se ji učil znova. To už rozhýbalo světem, měl jsem radost. Další na řadu mě napadl poklus. Nechtěl jsem to přehnat a tak jsem se pomalu rozklusal a začaly se dít věci! Následně jsem se rozeběhl tak, abych udržoval jistý bod setrvačnosti. Mělo to jasné odůvodnění: Kdybych sprintoval, neudýchal bych to a celé bych to posral.

Bůh nás chraň před optimismem!

6. března 2013 v 19:00 | Honza
Hnusná pachuť v ústech mě probudila, z hnusné noci, plné nočních můr. Ten den jsem byl rozbitý, jako kdybych propařil šedesát šest hodin v kuse. Myslel jsem, že to zas bude pěkně na hovno den.
Když jsem se sprchoval, už mi nepřišlo, že se cítím tak hnusně. Voda mi smyla všechen pot, co jsem vyplodil u toho děsného spánku a já se cítil lepé- čistý.
Jakmile jsem vylezl ze sprchy a utřel své tělo, bylo mi tak dobře, že jsem se odvážil odhrnout závěsy a podívat se jaký je odpolední život tam venku. Takový nádherný šok, zábleskem nekomromisních parpsků slunce, jsem neměl už přes půl roku. Musel jsem jít ven a to jsem už poslední dobou vůbec nedělal. Rychle jsem se oblékl a s chutí, málo oblečen, jsem se vydal do dne, ve který jsem už začal věřit.
Sotva jsem otevřel vchodové dveře, zliskal mě po tvářích, příjemně chladný jarní vítr. Byl jsem štěstím bez sebe. I přes strach z nachladnutí, jsem si nemohl zapnout bundu ke krku a plně jsem si na procházce užíval jara, na které jsem čekal věčnost!

Pravda o bazénu- interview

4. března 2013 v 19:00 | Honza
Musím zareagovat na jeden komentář, který jsem obdržel k článku Pravda o bazénu na literárním serveru liter.cz:


"Asi jsem nepochopil zamysleny vtip nebo jsem z jine reality, ale vylucovatele na bazene, ktere jsem kdy spatril, byli teda jen dva. Jeden, ktery se nadlabl a pak mu to pri plavani nesedlo, a pak druhy - decko, ktere tak jaksi nezadrzelo moc. Tu a tam se urcite nejaka ta nehoda stane, ale tohle mi pripada podezrele. To bylo co za zavodni oddil? Zni to jako ty pribehy na styl Sovetskeho svazu z OH... nemas medaili? Do gulagu s tebou. :)" http://www.liter.cz/komentare-dila-773480

Tento komentář mi vpálil šok, který by se dal srovnat s opařením čajem. Měl jsem doslova chuť si toho idiotského puritána najít a rozflákat mu tvář, do tvaru mého oblíbeného kosočtverce.
Nejprve bych se chtěl obhájit, že netrpím psacím narcismem, ale když dílo způsobí osobní urážky, zvedne mě to ze židle.
I když komentáře pokračují a můžete se je dočíst klikem na odkaz za citací, musím přesto reagovat něčím posměvačným. Rozhodl jsem se problém uvést formou fiktivního dialogu.

"Jsi prase! Do bazénu se nechčije."
"A proč by ne? Co ti na tom vadí?"
"Je to nechutné, líbilo by se ti pít mé chcanky?"
"A myslíš, že mám pocit, že je v tom nějaký rozdíl?"
"Jsi prase!"
"Hele a tobě nevadí, že si lokneš třeba toho Sava co tam lijou v docela velkém množství?"
"To je něco jiného, v těch dávkách ti to neublíží."
"A když počůrám do bazénu tak ti to ublíží?."
"To s tím nesouvisí! Je to nechutné! Nikdy bych se moči nenapil."
"A Sava by ses napil?"
"Ne, ses zbláznil? Meleš blbosti! Je to úplně o něčem jiném!"
"Opravdu? A o čem? Nepřijde ti trochu, že jsi omezenec?"
"Ne! Jsem slušný člověk."
"Spíš pokrytec! Nejde jen o chcaní, ale tvoji omezenost a předsudky."

Děkuji za pozornost a přeji hezký večer!

Hell, no!

3. března 2013 v 19:00 | Honza
Cesta se rozplývala v dáli, někde uprostřed pouště. Ve vzduchu visel prach, jako bych ležel v komíně. Praskla guma. Sakra. Zůstanu tu několik dní? Vždyť tady auto projede jednou za měsíc.
Přemýšlel jsem, co můžu udělat a jediné východisko, které připadalo v úvahu, nechat tady auto a jít pěšky pokoušet své štěstí. Bylo horko. Měl jsem malou zásobu vody a jen když budu šetřit, mohu najít cestu, jak se z toho dostat. Snažil jsem si vybavit, jak daleko, je nějaká benzínka, nebo vesnice. Nevybavil jsem si to a mapu jsem neměl, věděl jsem, že jsem v prdeli.
Sebral jsem svých pár švestek a odešel od auta. Koukal jsem po kaktusech a na písek červenající se v obzoru. Slunko pálilo a přišlo mi, že úplně škvaří zem. Napadlo mě, že tam umřu.