Stopařka Lenka V

27. dubna 2013 v 19:00 | Honza
Pomalu šla na kraj města k benzínce a začala stopovat. Zastavilo ji asi dvacáté auto a za volantem seděl muž středních let a nevypadal na první pohled nijak nebezpečně. Nasedla a muž se na ni příjemně usmál a říkal, že míří do Frýdku-Místku a Lenka souhlasila, že se jí to docela hodí. A tak vyrazili. Půl hodinku v klidu jeli a občas prohodili nějaké to slovo. Poslouchali Evropu 2 a nejnovější hity v éteru na maximum muziky. Když projížděli nějakým lesem, byla tam odbočka na lesní cestu a muž odbočil a Lence začalo bít srdce jako o závod. Nepípla však ani slovo a pomalu si představovala katastrofické scénáře.

Zastavili. Muž vystoupil a poručil Lence, ať vystoupí taky. Lenka poslechla, věděla přece, že když nebude odporovat, přežije to. Jen doufala, že to nebude nic hrozného. Když tak prostě bude muset roztáhnout nohy- co se dá dělat. Chlap ji venku chytl za paži a vedl ji dál do lesa. Lenka neřekla ani slovo. Neptala se, kam jdou, co ji udělá- neprotestovala. Věděla, že by to jen zhoršila a mohla by tam zůstat mrtvá na zemi a dny, týdny nebo dokonce měsíce by ji tam nikdo nenašel.
Muž vytáhl svůj mobil a podíval se na Lenku. Usmál se a řekl. "Jsi odvážná holka. Ani si nepípla, líbíš se mi!" Dal ji do ruky mobil. "Vem si to a foť." přikázal. Lenka vzala mobil a trochu se ji ulevilo, ale absolutně nechápala, co se bude dít. Muž si sundal tričko, rozepl si kalhoty a vytáhl svůj ochlupený úd. "Foť!" zesílil hlas. Lenka začala mačkat na mobilu tlačítko pro focení. Muž začal chcát na zem před Lenku a ona jen znechuceně fotila. Když muž dokončil potřebu, sundal si boty a kalhoty a uložil je vedle trička. Muž začal onanovat a Lenka poslušně fotila. Chtělo se ji trochu zvracet a trochu se smát. Přišlo ji to tak směšné a úchylné, ale raději dělala co má, aby se z muže nevyklubalo něco horšího. Pořád měla strach, že to ještě neskončilo.

Co když ji začne taky fotit a bude muset svléknou. Nechtěla to. Ale fotila dál a počet snímku se blížil stovce. Muž už byl uřícený, bylo na něm vidět, jak ho to vzrušuje. "Ukaž mi poslední fotky!" nařídil Lence. Lenka neochotně poslechla a ukázala mu posledních deset snímku a muž nepřestal onanovat. "Děkuji a teď mě foť dál více z blízka. Lenka se přiblížila a fotila jeho penis z dálky půl metru. Muž se udělal, celý se postříkal. "Děkuji! Teď vytáhni z mojí tašky kapesníky. Lenka poslechla a vytáhla z jeho tašky papírové kapesníky a podala mu je. "Foť, jak se utírám." A Lenka fotila, jak ji přikázal.

"Panebože to je úchyl" běželo Lence v hlavě, "jak může být někdo takový úchyl!" Nikdy o takové úchylce neslyšela. Takový neškodný magor, co chce vyfotit v lese, chtělo se ji smát úlevou.

Když bylo po všem, Lenka tomu pošukovi vrátila mobil a muž měl imbecilní spokojený výraz. Oblékl se a šel k autu. Lenka šla pomalu za ním a hlavu měla absolutně vymazanou, nemohla nad ničím uvažovat. Potřebovala se smát- hlasitě smát.

Muž ji odvezl do Frýdku a zbytek cesty mluvil jenom on a Lenka poslouchala způsobem jedním uchem tam a druhým ven. Absolutně nevěděla, o čem mluví, ale nebylo to o tom, co se dělo v lese. Jakoby se nic nestalo. Než vystoupila, muž ji podával pětikilo a poděkoval. Lenka řekla, že to nechce. On si trval na svém a tak si to Lenka vzala a vystoupila.

Jakmile odjel, začala se zplna hrdla smát. Trochu se jí z toho zvedal žaludek, ale musela se smát. Takový úchylný zážitek asi nezapomene. Měla asi štěstí, co říkáte? Za peníze co dostala, si koupila lístek na vlak do Ostravy a zbytek darovala bezdomovcovi před nádražím, protože se jí ty peníze hnusily. Odjela domů a ve vlaku se raději začetla, ať na to pořád nemusí myslet.
 

Stopařka Lenka IV

26. dubna 2013 v 19:00 | Honza
Když tak jely, povídaly si o stopování a žena za volantem vyprávěla, jaké stopování bylo ještě za komunistů, jak se hodně stopovalo a hodně stavělo a že v dnešní době je to hrozné a že Lenku obdivuje, že nemá strach. A pak dodala, že ji zastavila jen, protože to stopařům a řidičům dluží za léta svého stopování. Lenka měla s té ženské dobrý dojem. Moc toho sama nenamluvila, ale na otázky ráda odpovídala.

Za nějakou hodinku dojely do cílové stanice a Lenka vystoupila a poděkovala. Vytáhla si cigaretu, zapálila si a sedla si na obrubník (ráda kouřila v sedě). Až dokouřila, uviděla kousek od sebe Potraviny. Zašla si tedy koupit něco malého na snídani a taky vodu, ať má celý den co pít. Nakoupenou vodu si strčila do batohu a koblihu si nechala v sáčku a když vyšla zpátky na ulici koblihu ihned zdlabala.
Za další dvě hodiny dvěma různými, bezproblémovými stopy, dojela do Šumperka.

Byla ráda, že dojela zrovna tam, dlouho dobu už tady nebyla. A tak zamířila do kavárny, kde se ji minule líbilo. Jakmile k ni došla uviděla, že ji zavřeli. Smutně se otočila a pomalou procházkovou rychlostí šla na Šumperské náměstí Míru. Vešla do první kavárny, které si všimla, sedla si tam a otevřela svoji oblíbenou knihu.
Kavárna se ji zalíbila. Byla elegantní, ve zlato-mramorovém hotelovém lobby stylu. Byl tam krásný dřevěný klavír, který jí zaujal nejvíce, chvíli na něj koukala, než se vrátila ke své četbě. Po hodině se však začala nudit. Vyhlédla z okna a měla sto chutí jít ven, někam do parku. Tak tedy zaplatila a odešla.

Procházela se ještě několik hodin po parku a po městě a pak se šla najíst do restaurace, protože už dostala hlad. Byla trochu zklamaná, dnešní výlet stal za zlámanou grešli oproti ostatním, ale přesto byla ráda, že zase jela vstříc dobrodružství a intuice ji říkala, že ještě něco zažije. Trochu ji to děsilo, protože to byl pocit mrazivý víc než příjemný. Ale měla ráda výzvy, takže se nebála. Rozhodla se tedy, že chytne dalšího stopa a uvidí, kam ji to dovede.

Stopařka Lenka III

25. dubna 2013 v 19:00 | Honza
Když oblečená a připravená chtěla vyjít z bytu, pořádně se zaposlouchala, jestli její matka ještě spí. Tohle nedělala poprvé a divila se, že ani jedna z nich nedrží po ránu hlídku, jestli milá Lenička náhodou někam nejde. Šla do kuchyně a napsala vzkaz.
- Jedu na výlet, nebojte se o mě, brzy se vrátím. Vaše milovaná Lenička. PS: Mami nevolej mi neustále, víš, že ti to nezvednu. Miluju tě. - a vyrazila.

Když vyšla z baráku, přeběhl ji mráz po zádech a tak si vytáhla z batohu bundu a oblékla si ji. Pak šla do trafiky, koupila si cigarety a rychle si zapálila. "A co teď?" zeptala se sama sebe a hned věděla. Ráda jezdila stopem a tak se sebrala a šla na zastávku tramvaje, aby ji odvezla na její oblíbené místo, od kterého začíná stopovat. To místo je směrem na Opavu a tak si řekla, že Opavou dneska začne a před Opavou se nechá vysadit, aby jela třeba do Jeseníku, nebo někam, kam pojede osoba, která ji sebou vezme. V dnešní době už stop není nijak závažně oblíbený. Pořád se mluví o nebezpečí a o vykrádačkách, ale který idiot by nevzal tak krásnou a mladou holku. Věděla, že je křehká a že by spoustu lidí mohli využít situace a někde v lese ji znásilnit, ale taky věděla, že když prostě nebude odmlouvat, nic se jí nestane. Navíc za těch pár měsíců co stopuje, se Lence ještě nic závažného nestalo. Měla nejspíš štěstí, ale na nějakého úchyla fakt ještě nenatrefila. A tak se nebála.

Ostravská tramvaj číslo 5 jezdí až za Ostravu do Horní Lhoty Zátiší. Tam, se dobře stopovalo a tak šla na křižovatku, chvilku postávala, a když jelo auto, zvedla palec a hned zastavilo. Nevěděla, jak to dělá, na internetu četla o stopování a všichni si stěžovali, že dlouho čekají. I holky a to je zvláštní, protože Lenka nikdy nečekala.. asi divný kraj. Rychlým krokem došla k autu a měla štěstí, ženská za volantem. Přes otevřené okýnko u spolujezdce se domluvily, že ji vysadí ve vesnici Horní Benešov asi dvacet kilometrů za Opavou na hlavním tahu směrem na Bruntál.
 


Stopařka Lenka II

24. dubna 2013 v 19:00 | Honza
Sedla si ke stolu a otevřela svůj vlastní laptop, na který si velmi těžce vydělala. Neměla ráda, když ji někdo něco kupoval a ráda si na své věci vydělávala sama, ale zase tak moc věcí nevlastnila, protože kdo by dal dobře placenou práci holce, která je totální flákač, co se školy týče. Maturu sice udělala, ne tak úplně za skvělé známky, ale měla ji a na přijetí na vysokou ji to poměrně stačilo. Už se tak těšila, že vypadne do akademického světa, plný chlastu, drog a sexu.

Připojila se na internet a vyťukala webovou adresu map googlu, přiblížila si mapu k Ostravě, ve které bydlí a pak kurzorem bloudila po okolí a přemýšlela, kam by se o víkendu vydala. Ráda jezdívala na víkendové výlety, nebo aspoň jednodenní. Zkoušela na různých místech kavárny, hospody. Ráda se seznamovala s různými kluky, z různých míst. Když tak strávila půlhodiny ježděním kurzorem po mapách, stále se nerozhodla, kde by to navštívila a už ji to přestalo bavit. Pojede prostě tam, kde ji nos zavede. Pak vytáhla knihu a začetla se.

Na vysokou se chystala na jihočeskou univerzitu, hlavně co nejdále od domova se špatným vlakovým spojením ať se nemusí otravovat s častým dojížděním domů. Když byla na dni otevřených dveří, velmi se ji líbil kampus univerzity a stihla se i kouknout na koleje. Ubytovaní nic moc, ale představovala si ten úžasný studentský život. Ostravy měla v tomto smyslu plné zuby. Všechny už tu snad znala a byla akorát obětí neustálých pomluv a intrik.

Další den brzo ráno vstala, což se proklínala, protože tak nerada ráno vstávala a do batohu si strčila bundu a knihu a přemýšlela, že by si raději asi měla vzít ten mobil a matku jednoduše jen ignorovat. Přece jen svět je nebezpečný, a kdyby se něco stalo, měla by si čím přivolat pomoc. Sice na to moc nevěřila, připadala si, že se ji nemůže nic stát, vždyť to jen blbé zprávy v televizi, neustále tloukly lidem do hlavy, že nesmí ven z bytu, aby se jím nic nestalo a Lenka věděla, že se jí nic nestane, a i kdyby, litovala by, že ten život neprožila. Musela riskovat, aby z toho něco měla. Nechtěla sedět na zadku doma a nic nedělat. To ji čeká, až bude mít rodinu a bude se starat o své krásné děti (a že bude mít krásné děti věděla stoprocentně).

Stopařka Lenka

23. dubna 2013 v 19:00 | Honza
(Nová povídka bude v následujících pěti dílech. Každý díl bude trochu delší než je zvykem, ale myslím si, že se Vám to tak bude lépe číst. Přeji krásné čtení. Honza)

Dívka, která se jmenuje Lenka, sestoupala po schůdkách před vchodovými dveřmi, aby si mohla zakouřit. Vytáhla cigaretu a zapálila si. Podívala se nahoru k oknům, jestli její potrhlá sousedka neočumuje, a když viděla, že je vzduch čistý, sedla si na druhý, tedy prostřední schůdek a v klidu kouřila.

Bylo už skoro léto, konec května a Lenka byla jen v topu a v kraťaskách, přestože pocitová teplota na toto oblečení úplně nebyla, ale v mikině už by ji bylo horko. Když tam tak seděla a klepala se ji kolena, díky špatnému úhlu postavení nohou, přemýšlela nad tím, co udělá o víkendu. Nechtěla být doma a ani nechtěla jít pařit s kamarády.

Problém byl, že její matka nebude v práci a tak bude muset být doma. Jediná možnost je zdrhnout a nechat mobil doma. Měla tak ráda risk. Tak ráda byla sobecká a kašlala na svoji máti a její přeslušnělou ségru, která se neustále chtěla mámě zavděčit. Dohořívala jí cigareta a tak ji cvrnkla do trávníku za chodníkem a šla po schůdkách do vchodu a pak vyběhla do bytu, kde se svojí rodinou bydlela.
Za chvíli ji čekaly devatenácté narozeniny a už se nemohla dočkat, až z tohoto hnízda vypadne.

Její otec, kterého měla ráda, zemřel, když ji bylo patnáct na rakovinu ledviny a tuto ztrátu těžce nesla. Její matka se po tom co umřel, dočista zbláznila a to už jí předtím Lenka podezřívala, že je kus blázna. Její sestra, jakoby měla potřebu matce dělat ošetřujícího psychiatrického doktora. Připadala si jako magor, když to denně musela vidět. Měla obě velice ráda, ale přišlo ji, jako by byla adoptovaná a do tohoto světa nepatří.

Jin jang

11. dubna 2013 v 19:00 | Honza
Život je tak jednoduchý a přitom složitý. Složité jsou především mezilidské vztahy. Nebo ne? Je snad lepší nic neřešit a nechat osud osudem a s lidmi udržovat vztah jak přirozeně dokážeme? Anebo je lepší studovat lidské vztahy a pak díky těmto vědomostem si získat jakousi přízeň podle naší libosti. Problémem nejspíš bude, že naučené vědomosti nemusíme dobře použít a stane se přesný opak našeho cíle. Ale chybami se člověk učí, říká se, a tak potom naše vědomosti mohou být "dokonalé" a žít s lidmi tak jak my chceme.
Každý přece zkoumáme náš vztah k někomu, ač vědomě nebo ne. Každý máme svoji metodu, jak někoho zaujmout, ač vědomou nebo ne. Jen záleží, jakou si vybereme a tak je přirozenou součástí člověka když na ty vztahy chce jít, třebaže vědeckou metodou.
Psal jsem, že život je i jednoduchý. Člověk má pořád pocit, že je všechno složité a k čemu to, vždyť přece je to všechno stejně složité. Každý obor, každý den, všechno, všude a vždy. Z pohledu "matky přírody", si myslím, že by se nám smála, jak hloupě se všechno snažíme chápat složitě, ale to už je naše lidská přirozenost.
Ač vím nebo má aspoň dojem, že tento text si hrubě odporuje, tak bych chtěl říct, že možná odpor, dělá harmonii našeho života. Úplný jin jang.

Naděje jara

8. dubna 2013 v 19:00 | Honza
V modru před očima mě ozářil svit slunce. Škoda, že byla zima, chtěl jsem se vykoupat. Klidně v řece, hlavně skočit do vody a smýt ze sebe to dlouhé období, normálně trvající pár měsíců a ne půl roku, zvané zima. Trochu si zaplavat. Kdy už to přijde? Jak dlouho ještě musím čekat? Dochází mi energie. Připadám si jako zombie- nepřemýšlím, chodím jako troska a jen žeru, spím a seru. Už bych chtěl, abych zase byl živ, vnímal svět, jako krásné, teplé místo. Měl sílu seberealizovat, jen trochu vitamínu D. Je tu však naděje. Příjemně mě z ní mrazí v zádech. Potřebuji ji a vím, že se dočkám. Někdy! Brzo!

Tajnej

4. dubna 2013 v 19:00 | Honza
Když, čtu knížky o tajných agentech, kteří buď oficiálně vůbec neexistují anebo žijí dvojí život. Jednou začas, bych se chtěl jedním takovým stát. Chtěl bych být akční magor, kterého nezasáhne kulka a skákat z budov jak nějaký free runner a bojovat za dobro a bezpečnost země.

A pak se dozvím jak na to! Stačí ztratit všechny doklady a pak vlastně neexistujete. Nemáte občanku, pas, řidičák, rodný list. Prostě vůbec nic. Jste sice registrovaní u úřadu, ale to vás můžou rovnou začít pohřešovat, protože není žádný způsob jak vás identifikovat. Ještě stačí vypálit si bříška všech prstů, nechat si upravit zuby a pak už nemají šanci. Možná DNA testem, ale to se radši necháte upálit, než aby vás chytli.

Ještě chybí peníze, fakt hodně peněz a do party skvělého ajťáka a jste připraveni na akci.
V tajných službách není moc rozdílu mezi zločincem a agentem. Ale musíte zabíjet zločince a ne nevinné lidí pro pobavení. Dávejte si bacha!

Knihy a smích

3. dubna 2013 v 19:00 | Honza
Seděl v přeplněné kavárně, sám u stolu, začtený do knihy a popíjel skvělé café latte macchiato. Knihu pomalu dočítal a užíval si každého písmene tak, jako by ji nechtěl nikdy dočíst a přece jen dál vytrvale četl.

Vyrušila ho jedna slečna. "Prosím vás pane, není tady nikde místo, mohla bych si přisednout?". Rozhlédl se kolem a pár míst by se našlo, ale slečna je pěkná, tak proč ne. "Prosím." Nabídl ji křeslo naproti.
Slečna se posadila a položila své vanilkové Latte na stůl. Pak si vytáhla knihu a začetla se.
Když tam tak seděli a četli, jejich nohy se dotkly a nato se střetly i jejich oči. Chvíli na sebe koukali a ani jeden nevěděli co teď. Ještě pár sekund vytrvale koukali do oči a raději ani jeden neuhýbal. Slečna se usmála a řekla: "Omlouvám se, vyrušila jsem vás." On odpověděl: "Omluva přijata, dávejte si příště pozor!" a hlasitě se rozesmál. A pak se tam smáli a smáli a na knihy úplně zapomněli.

Osvícení

2. dubna 2013 v 19:00 | Honza
Když krize přejde, je to jako osvícení uvnitř hlavy, které nepohasíná. Dokonalost této záře je tak veliká, že nejde poznat jakou barvu má. Dovede si někdo takovou dokonalost přestavit?
Je to jako láska, která nezná mezí. Jako hluboký, ale přece povrchní vtip, kterému se celá planeta zasměje a pak je na ni najednou lépe.
Jako nádech pod vodou, a létání ze skály. Jako když jdu po schodech a nebolí mě nohy.
Příběhy plnící papír budou přibývat, protože nejsem připravený to vzdát. Potřebuji jít dál a těšit vás i mě. Jen se nadechnout a tisknout ty umělohmotné písmenka, které tvoří dějiny. Už dnes!

Kam dál